S partnerem jsme 2 roky, rok spolu bydlíme. Už je to přes měsíc, co přestal mít zájem o intimnosti, prostě mě odmítá. Když jsme si o tom promluvili, zjistila jsem, že není ve vztahu spokojený. Nelíbí se mu mé chování (vždy muselo být vše po mém, teď mě to mrzí) a že toho nemáme moc společného. Neměl dostatek volnosti, kterou by si představoval, ale neřešil to. Žijeme a pracujeme v Brně. V práci není spokojený a hledá si ji jinde a preferuje Prahu. Vždy jsem ho v tom podporovala. Teď už přestal věci se mnou probírat, a jedná jako samostatná jednotka.
Řekl, že chce bydlet v Praze, můj názor ho už nezajímá (klidně bych tam šla s ním). Nyní mi jen oznámil, že pojede na týden do Prahy, za rodinou. Komunikace se u nás omezila jen na stručné odpovědi – z jeho strany. Mimo to, máme spoustu problémů, které se musí řešit. Ničeho jsem si celou dobu nevšimla a byla jsem spokojena. Jinak stále funguje normálně, nakoupí, uklidí, pomůže. Je to citlivý, hodný, obětavý a slušný muž. Jen si své špatné pocity držel dlouho v sobě. Nevěra v tom není. Já jsem se z toho všeho zhroutila, nevím, co si mám myslet, nechci o něj přijít.
Docela mě překvapilo, když mi popsal to, co cítí a upřímně jsem to nečekala. Je mi líto, že spolu teď moc nemluvíme a nekomunikujeme a ničí mě to. Jsem z toho nešťastná a byla bych ráda, aby to bylo krásné jako předtím, ale vůbec nevím, jak to vrátit zpátky. Rozhodně je to nejlepší muž, kterého jsem v životě potkala, a právě proto si ho tak moc vážím a obdivuji ho. Nikdy jsem nezažila takřka u muže to, že by sám od sebe ženě pomohl, nebo udělal, co je potřeba. To zažívám až s ním a mám takový silný pocit, že je to ten pravý, kterého jsem tak dlouho pracně hledala. Chtěla bych náš vztah znovu oživit a doufám, že se mi to nějakým způsobem podaří a budeme spolu šťastní.